Smutný hokejový příběh rodiny Ptáčníků
Upozornění: text byl převzat z internetu a údaje v něm mohou být zavádějící! K příběhu není známa reakce protistran.
Odkazy k tématu: Hokej.cz iSport.cz iDnes.cz Extra.cz Česká Televize rozhlas.cz týden.cz
PŘÍBĚH JOSEFA A MARTINA více na webu
Rozhodl jsem se napsat knihu. Nejprve jsem si říkal, že zveřejněním některých skutečností bych si mohl způsobit hodně problémů. To jsem ale ještě nevěděl, jak všechno dopadne. Když jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že vydám knihu, byl jsem ještě optimista, že všechno dobře dopadne, protože jsem věřil ve spravedlnost. Vůbec mě nenapadlo, že bych se během chvíle mohl stát doživotním bezdomovcem a dlužníkem. Dnes je vše rozhodnuto. Soudy mi uložily platit odškodné lidem, kterým jsem škodu nezpůsobil, ale naopak na mně vydělali spousty peněz. K tomu platit soudní poplatky, advokáty údajným poškozeným, odměnu mému advokátovi. Peníze na to nemám, a tak budu do konce života jen splácet a nic už nikdy nebudu vlastnit. Myslím, že už nemám co ztratit, a tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven. Nejsem žádný spisovatel, je to „Příběh opravdového člověka“, nejsem ani žádná celebrita, ale pravda je, že jsem už možná i trochu známý, i když můj mediální obraz je značně zkreslený a rozhodně jiný, než bych si přál. Ale to znají i celebrity z bulváru. Mně i mým dětem věnoval pozornost i bulvár v podobě, o které by Vám mohly vyprávět i opravdu známé osobnosti.
Nikdy bych nevěřil, že každý člověk má svůj osud daný a může dělat, co chce, osudu neujde. Mám zkušenost, že ať se snažím sebevíc, výsledek je osudem daný. Během života se mi tohle stalo už tolikrát, že ničemu jinému věřit nemůžu.
Touto knihou bych chtěl mimo jiné také veřejnosti sdělit skutečnosti o vztazích v českém hokeji, jak jsem je poznal během našeho, dle mého názoru zajímavého, putování českým hokejem. Pro mé syny jsme hledali férový klub, kde hráči dostávají šance podle jejich výkonu na ledě a ne podle přání a solventnosti rodičů, sponzorských darů a kamarádství.
Tyto zkušenosti zveřejňuji hlavně proto, aby rodiče dnešních malých kluků, začínajících hokejistů, nedělali stejné chyby jako já. Domnívám se totiž, že jsem hokejovou kariéru svým dětem zničil hlavně já tím, že jsem nechtěl dávat sponzorské dary, nevtíral jsem se do přízně trenérů a dokonce jsem nezdravil trenéry jako první, protože někteří byli mnohem mladší než já a neviděl jsem důvod, proč bych měl měnit po generace zaběhlé zvyklosti. Veřejně jsem hovořil o zvláštních praktikách trenérů, ale i některých rodičů. Tím jsem se stal pro hodně lidí nepohodlný. Myslel jsem si, že když je někdo v něčem dobrý, nepotřebuje, aby rodiče upláceli trenéry a snažili se jim vlézt tam, kam se neslušně říká. Mojí velkou chybou bylo také to, že jsem své syny podporoval až příliš, a tak když se dostali do puberty, nebyli zvyklí pracovat sami na sobě bez toho, aby nad nimi neustále bděl jejich otec. Měl jsem je více vést k samostatnosti a cílevědomosti. Když jsem viděl velký talent mých synů, totálně jsem tomu propadl a dělal všechno proto, aby ho zúročili. Dnes už bohužel vím, že jsem měl dělat hlavně všechno proto, aby ho chtěli zúročit sami svojí vlastní pílí a vůlí a naučil je porvat se v tvrdé konkurenci o vlastní místo na slunci. Neměl jsem sázet na jednu kartu a rozhodně dbát taky na to, aby měli vzdělání, nebo nějaké řemeslo, aby se v případě neúspěchu ve sportu mohli živit něčím jiným. Jenže – myslí budoucí lékař nebo právník na to, že by taky nemusel dostudovat a měl by si při studiu práv nebo medicíny dělat třeba učiliště? Asi ne. Rozhodne se, že bude lékař nebo právník a tomu se věnuje. Stejně tak jsem to s mými kluky dělal i já. Vůbec mě nenapadlo, že by s jejich talentem měli dělat něco jiného. Chyba!
Jen pro zajímavost bych chtěl na začátku uvést některá fakta, která si může každý najít na internetových stránkách hokejových klubů. Nerad bych, aby celá kniha vyzněla jako nářek nad nenaplněnými sny otce netalentovaných synáčků, kterým chce zajistit prostřednictvím hokeje skvělou budoucnost, i když na to nemají. Rád bych zdůraznil, že počátky mých synů v českém hokeji byly myšleny opravdu jen jako zdravá zábava. Nepatřili jsme mezi rodiče, kteří už krátce po početí vědí, že se jim narodí druhý Jágr. Samozřejmě uznávám, že když jsme jako rodiče zjistili, že naši kluci v tomto sportu vynikají a evidentně mají pro tento sport velký talent, nechali jsme se vtáhnout do celé mašinerie. Řeknete si, proč nezúročit mimořádné nadání syna k tomu, aby si zajistil skvělé zaměstnání a zabezpečil se na celý život. Jsem přesvědčen, že žádný rodič by v tomto okamžiku nestáhl kluka z ledu s tím, že se bude věnovat v životě raději něčemu jinému, že se půjde učit třeba truhlářem, i když dnes vím, že tohle by asi bylo lepší řešení. Když navíc vidíte, že je váš syn do hokeje zapálený, neshledáváte na tom nic špatného, že se budete pokoušet všemožně v jeho talentu podporovat a směrovat k jeho rozvoji. Byl jsem připraven pro jejich talent a budoucí sportovní karieru obětovat všechno a taky jsem to udělal až k vlastnímu sebezničení. V tomto ohledu jsme byli jako rodiče velmi naivní, tedy hlavně já. Mojí velkou chybou bylo hlavně to, že jsem naprosto podcenil vzdělání synů a nemyslel na zadní kolečka. Když jsem viděl, jak moji synové na ledě excelují, byl jsem si jist, že hokej je to jediné, čemu se mají kluci plně věnovat. Nemohl jsem přeci jejich talent jen tak zahodit. Ve vrcholovém sportu na sportovních školách, a nemyslím si, že je to jen v hokeji, se ale velmi podceňuje vzdělání. V některých případech bych řekl, že se na školu prostě kašle. Sportovní škola dětem prioritně umožňuje vrcholově sportovat. Trenéři pak považují docházení na výuku za ztrátu času. Jeden z trenérů dokonce mému mladšímu synovi dal na vybranou – buď budeš chodit na tréninky, nebo do školy. Tehdy jsem měl hlavně razantně protestovat. Nevím, jak fungují kontroly na sportovních a podobných školách, ale stačilo by se podívat na počty zameškaných hodin žáků těchto škol. Nelze se potom divit, že mnozí vrcholoví sportovci sice dosahují skvělých výsledků na sportovních kolbištích, ale mají problém dát dohromady holou větu. Nechci paušalizovat, jsou samozřejmě i výjimky, kdy mladý sportovec nadaný ke sportu i ke studiu dokončí vysokou školu. To ale nebyl případ mých synů. Nejsou sice vyloženě studijní typy, ale kdyby se místo hokeje věnovali víc škole, určitě by získali alespoň nějakou odbornou kvalifikaci s výučním listem nebo s maturitou. Tohle musí ale dohánět až nyní, kdy už je šance na hokejovou kariéru nenávratně pryč.
Rodič, který má hrdost a charakter, nic nenadělá, i když se snaží po celé republice hledat klub, kde jsou férové podmínky podle talentu a výkonu malého sportovce. Pokud nemá peníze, nebo není ochoten je dávat, či poskytovat různé protislužby, jeho dítě se bude jen nechápavě dívat, jak méně talentovaní spoluhráči dostávají větší šance. Jde prakticky o likvidaci nadějných malých sportovců nejen ve sportu, ale i v dalším životě. Tyhle děti potom ztrácejí víru v to, že když budou dobří a budou na sobě pracovat, pak jejich práce přinese plody. O těchto věcech jsem se rozhodl podat svědectví. Je možné, že mi pak přijde řada trestních oznámení, ale nemám důvod si vymýšlet a někoho pomlouvat (tedy říkat nepravdu o některých aktérech, o kterých bude řeč). Chtěl bych jen jiným rodičům nastínit, jak to v českém hokeji chodí, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já.
Pro ilustraci bych chtěl uvést jeden z příkladů praktik v českém hokeji. Chomutovští junioři hráli o záchranu juniorské ligy po tom, kdy již pár let hráli juniorskou extraligu. Měli velmi mladého trenéra Totra, který sotva stál na bruslích, když měl dojet k instruktážní tabuli, kde vysvětluje hráčům taktiku hry. Hokej sám snad nikdy moc nehrál. Můj starší syn Josef hrál tehdy v šestnáctkách v reprezentaci a dvě sezóny předtím byl mistr republiky ve Vsetíně v juniorské extralize. Odehrál za Vsetín téměř všechny zápasy. Trenér Totr zařadil nepochopitelně Josefa jako šestého obránce a prakticky dvacet zápasů ho nepustil na led. Princip byl takový, že když nebude mít body, přesune se na farmu do Klášterce do druhé juniorské ligy. Při rozmluvě s generálním manažerem panem Kašpárkem mi bylo řečeno, že pan Kašpárek dokáže z hráče udělat žebráka nebo z žebráka hráče a že dnešní hokej se zakládá na financích, sponzorských darech od rodičů atd. Naznačil mi, že by syn nemusel hrát, protože jsou jiní hráči, jejichž rodiče dávají sponzorské dary. Zdá se, že trenér Totr musel prostě plnit příkazy shora. Osud byl ale takový, že po dvaceti kolech byl Chomutov beznadějně poslední a milého trenéra museli vyměnit. Nahradil ho trenér Beck, který měl za úkol zachránit juniorskou extraligu v Chomutově. Všiml si při tréninku, že jako šestý back je Josef šikovný hráč a ptal se ho, jestli nehrál dřív útok. Josef mu vysvětlil, že dříve byl vždy útočník. Trenér Beck ho tedy ihned přeřadil do třetí lajny jako centra. Hned na to při zápasu v Pardubicích vyhrál Chomutov 7 : 1. Josef byl u šesti bodů a rozhodl zápas. Tuhle informaci si může kdokoli najít na internetu. Do konce sezóny trenér Josefa pravidelně stavěl na přesilovky. Josef skončil v Chomutově druhý v kanadském bodování za Chloubou, který měl o několik desítek zápasů odehraných víc. Celkem měl Josef padesát bodů, skončil třináctý v republice a měl být v reprezentaci. Trenér ho stále doporučoval do áčka mužů a při prvním zápasu proti Ústí přihrál Kraftovi na gól a vyhráli 3 : 2. Trenér Beck Josefa stále doporučoval do seniorů. Problém ale byl, že seniory trénoval právě generální manažer pan Kašpárek, co dělá z hráče žebráka a z žebráka hráče. Díky našemu vzájemnému konfliktu ohledně sponzorských darů, byla malá pravděpodobnost, že mu v seniorech dá šanci. Trenér Beck ale na pana Kašpárka stále tlačil, aby dal Josefovi šanci v seniorech, protože zachránil extraligu juniorů. Pan Kašpárek mu ho tedy postavil proti nejsilnějšímu soupeři v seniorech, a to proti Ústí nad Labem. Josef hned přihrál na rozhodující gól a Chomutov vyhrál 3:2.
Po této sezóně mohl ještě rok hrát juniorskou extraligu za Chomutov. Pan trenér Beck s ním osobně mluvil a chtěl ho zpět do mužstva. Bohužel generální manažer pan Kašpárek ho poslal do Klášterce. Aby to nevypadalo tak divně, poslal ho tam přes Kadaň. Tam odehrál jeden zápas, ale zase v obraně. Přesto získal bod. V klubu následně Josefovi dopsali další čtyři zápasy, které ale nehrál. Pak mu řekli, že z pěti zápasů je jeden bod málo a poslali ho do Klášterce do druhé ligy juniorů, kde opět musel hrát v obraně. Když jsem se tam přijel podívat na zápas a viděl jsem, co s ním a jeho talentem udělali, chtělo se mi brečet. Pocítil jsem naprostou bezmoc.
Abych byl úplně upřímný, jsem si vědom také svých chyb. Jsem horká hlava, někdy rychleji mluvím, než přemýšlím. Jsem zkrátka výbušný, a jak mě něco naštve, okamžitě se ozvu svým svérázným způsobem. Hodně lidí to prostě nedá, včetně některých trenérů, kterým jsem řekl, co si myslím. Když trenéra štvou rodiče, nemusí s nimi komunikovat, nebo je dokonce může vykázat z tréninku nebo ze stadionu. Na to má podle mě svaté právo. Rodiče by do tréninků mluvit neměli, zrovna tak, jako by neměli učiteli mluvit do výuky. Pokud je ale některý rodič trenérovi nesympatický, měl by se zachovat jako profesionál a nemstít se na dětech. Učitel ve škole taky nemůže jednoduše přestat učit kluka za to, že mu je jeho otec nesympatický. Malí sportovci by měli zkrátka dostávat šance podle talentu a píle a nikoli podle obličeje nebo plné peněženky rodičů.
Kapitola 1 – Malý táta
Narodil jsem se ve vesnici Zalešany, která čítala padesát obyvatel. Starosta se volil podle toho, kdo měl lepší puky u kalhot. Zalešanům obyvatelé okolních vesnic neřekli jinak než „Západní Německo“, protože v naší vesnici byly různé národnosti – Maďaři, Slováci, Bulhaři a jiné národnosti, které většinou žily ve statku, staraly se o dobytek, jezdily traktorem a dělali, co bylo třeba. Po práci se příslušníci těchto menšin scházeli na fotbalovém hřišti, kde pořádaly různé srandamače ve fotbale, aby dostali chuť na pivo. Jelikož jsme měli domek hned vedle hřiště, seděl jsem s babičkou na lavičce u hřiště a dívali jsme se jak tito hráči kopou do míče. Od malička jsem fotbalu propadl. Tito přistěhovalci mě od malinka brali mezi sebe na hřiště, abych si s nimi zakopal. To byla pro mě první a nejlepší průprava. Lepší školu byste nenašli ani v současných fotbalových akademiích, kterých je dnes v Čechách jako much. Jelikož jsem hrál s chlapy o dvacet let staršími, nutilo mě to vydávat ze sebe co nejvíc. Chlapi hráli po práci na poli, kdy jim byla velká žízeň po práci obrovskou motivací pro hru jako o život. Moje průprava začínala zde. Postupně si mě všímali trenéři okolních vesnic, až se o mně zprávy donesly do okresního města Kolín. Za rodiči přijel trenér kolínského Mogulu pan Křeček a přemlouval mého tátu a mě, abych přestoupil do jejich klubu. Říkal o mně, že mám talent od Boha a byla by věčná škoda toho nevyužít. Mojí předností byla velká rychlost, přehled a technika. V Kolíně jsem hned zapadl do sestavy, a brzy jsme vyhráli turnaj o míč Ivo Viktora. Dostali jsme se na mistrovství Československa v historii kolínského fotbalu poprvé v jeho historii. Byl jsem vyhlášen nejlepším střelcem Kolína a potom se na mě chodil dívat trenér seniorů v Kolíně, že by mě v patnácti přeřadil mezi dospělé chlapy. Měl jsem do budoucna dobře nakročeno. Mluvili o mně jako o hvězdě klubu. Ovšem tady zasáhl osud poprvé. Jednoho dne jsem jel na zápas a měl jsem zvýšenou teplotu. Vzal jsem si léky proti horečce a jeli jsme s mužstvem hrát mistrovské utkání. Během zápasu se mi udělalo blbě, musel jsem se nechat vystřídat a cestou zpět jsem se stavil na pohotovosti v Českém Brodě, kde si nejdřív mysleli, že mám infarkt a potom zjistili, že se jedná o zánět srdečního svalu. Místo fotbalu tedy následovalo léčení, které vyžadovalo vynechání veškeré sportovní zátěže minimálně na jeden rok. Po roce jsem postupně začal zatěžovat organismus, posilovat a snažil se dostat na dřívější úroveň své tělesné kondice. Během dvouleté zátěže mi doktoři posvětili, že bych zase mohl dál hrát fotbal. Individuálně jsem trénovat a postupně si zvyšoval zátěž, abych se dostal zpět do dřívější formy. Začal jsem v okresním přeboru v Plaňanech. Tam jsem dal tři čtvrtiny gólů a zasloužil jsem se o to, že Plaňany postoupily do první B třídy. V tu chvíli se o mně zase začalo mluvit a dostal jsem nabídky z Brandýsa od pana Horníka, z Kolína i z Českého Brodu. Za Brandýs jsem měl jít hrát přátelský zápas do tehdy ještě Gottwaldova. Týden před zápasem v Brandýse mi volali doktoři z Českého Brodu, jestli bych si nezajel za ně zahrát odborářskou ligu do Roztoklat. Jelikož mi nebylo přáno, abych se do fotbalu vrátil a hrál ho profesionálně, minutu před koncem zápasu jsem chtěl projít celé hřiště a dát to alespoň na 3:3. Když jsem měl před sebou posledního protivníka, kterého jsem si obhodil, šel jsem sám na bránu. Najednou jsem ucítil obrovskou bolest v kotníku. Lehl jsem na hřiště a bylo mi na zvracení. Přišel ke mně hráč soupeře a řekl mi: „Promiň, nemohl jsem tě nechat, abys nám dal gól.“ Zezadu mě brutálně skopnul jak v pralesní lize a zlomil mi nohu v kotníku. Měl jsem pak na rok nohu v sádře. Potom bych musel znovu začínat, ale už jsem na to neměl čas ani věk. Musel jsem živit rodinu. Nevěděl jsem tenkrát, jestli budu vůbec ještě normálně chodit. Osud mi dal podruhé ve fotbale stopku. Tou dobou se mi narodil syn Josef. Po devadesátém roce se začaly otvírat hranice a já začal dostávat nabídky, abych maloval obrazy do Německa. Řekl jsem si, že se budu věnovat dětem a malováním si vydělám víc, než tehdy fotbalem. Přiznávám, že jsem doufal, že prvorozený syn když bude mít talent na sport po mně a když bude chtít, udělám maximum pro to, aby mohl sport dělat na vrcholové úrovni. Časem se ukázalo, že talent mají oba moji synové, i když zpočátku jsme to brali jen jako zábavu.
Kapitola 2 – Hokejové začátky a konce
Když jsem se oženil, dlouho jsme nemohli mít děti. Až po nějakém čase, se nám ale nakonec podařilo přivést na svět za pomoci návštěv lékařů syna Josefa. Dva roky poté se narodil mladší syn Martin. Odjakživa jsme byli sportovně založená rodina, můj bratranec hrál fotbal za Spartu, strýc za Žižkov. Těšil jsem se, že se budeme věnovat sportu s mými syny, pokud o to budou mít zájem. Od malinka jsem je vedl ke všem sportům, ale kluci si sami vybrali hokej. Jako malé jsem je nechtěl zatěžovat sportem, ale chtěl jsem, aby si hráli jako všechny děti. Nevěděl jsem, že sport se posouvá tak rychle dopředu a děti musí začít už hodně brzy, třeba od tří let. Jezdili jsme na výlety do zoo, na poutě do Prahy, do akvaparků apod. Měl jsem na ně čas, tak jsem se snažil jim dát všechno, co do života potřebují a zachovat jim dětství, které je v životě nejkrásnější. Až když jim bylo šest let, vzal jsem staršího Pepu a jeli jsme na fotbalovou Slavii, kde trénoval pan Procházka, aby se Pepa ukázal, jestli by tam o něj neměli zájem. Byl jsem nemile překvapen, když mi pan Procházka řekl, že ostatní děti začaly už od tří let a dnes už s míčem umí neuvěřitelné věci. Pepa ale nic z toho neuměl, jelikož jsme nic takového nedělali, protože jsem si myslel, že je dost času na to začít v šesti letech. Dohodli jsme se s panem Procházkou, že si Pepu vezmu do péče a doženeme ostatní kluky. Když jsme šli zpátky k autu, šli jsme kolem hokejového stadionu Slávie, rozhodli jsme se, že se podíváme, zda se tam náhodou netrénuje. Zrovna probíhal trénink mládeže. Postávali jsme s kluky u ledu a dívali se na to, jak takový trénink vypadá. Tehdejší šéf trenérů mládeže pan Beránek si nás všiml a řekl klukům, že tam trénují kluci zhruba stejně staří, jako jsou oni. Zeptal se jich, jestli si to taky nechtějí zkusit a nabídl, že jim půjčí brusle. Kluci nadšeně souhlasili a obuli poprvé brusle. Bylo pro ně naprosto úžasné, že si zabruslí zrovna na Slavii. Dostali helmy, chrániče na lokty a kolena a židli. Tu strkali před sebou po ledě, aby nespadli. Domů jeli úplně nadšení a rozhodli se, že se budou věnovat hokeji. Jako bývalý fotbalista jsem si spíš přál, aby se věnovali fotbalu, ale hokej jsem měl taky rád, tak jsem to nechal na nich.
Začali tedy oba jezdit na tréninky na hokejový stadion. Oba dělali neskutečné pokroky a během měsíce dohnali ostatní kluky, kteří už trénovali skoro rok. Než se začaly hrát turnaje v minihokeji ročníku 1991, dostal se Josef do sportovní třídy. Pokud si dobře pamatuji, bylo to do třetí třídy. Na výběr dětí do této sportovní třídy byli pozvání trenéři starších ročníků, kteří vybírali třicet ze sta kluků. Josef ale dostal výjimku, protože byl vybrán už dávno předtím, jelikož hodně převyšoval ostatní stejně staré kluky. Hned poté se stal kapitánem a na všech turnajích získával ocenění nejlepšího hráče a střelce jako na běžícím pásu. Už jsme ceny neměli doma ani kam dávat. Jeho mladší bratr Martin, ročník 1993, hrál za ročník 1991, kde se i gólově prosazoval. Jindra Barák, tehdejší spolumajitel Slávie, který měl v ročníku 91 svého syna, pro nás měl připravený byt, abychom se z Kolína přestěhovali do Prahy. Říkal, že Josef je prakticky hotový hráč, se kterým se počítá. Josef byl jeden z mála, který si dokázal projít celé hřiště proti jakémukoli soupeři a dát gól. Jeho trenér pan Čumpelík by jistě o tom mohl vyprávět a byl to jeden z mála trenérů, kteří ho podporovali v individuální činnosti na ledě, aby se Josef prosazoval a rozhodoval zápasy. S odstupem času musím říci, že pan Čumpelík byl jeden z nejlepších trenérů a je škoda, že dál netrénuje starší žáky i starší hráče a věnuje se jen přípravkám. Jsem si jist, že dokáže poznat dobrého hráče. Skvěle odhadl hráče Nestrašila, který dnes hraje v NHL za Carolinu.
Všichni v rodině jsme byli nadšeni a překvapeni, že se klukům takhle výborně daří a totálně jsme propadli hokeji, o který jsme se začali velmi zajímat. Když jsme bydleli v Radimi, v zimě jsme čekali na to, až začne mrznout. Kluci mě ráno volali, že mrzne. Oblékl jsem se a běhal jsem s konývkou vody po dvoře, aby kluci mohli na ledu zkoušet přihrávky a střílet na branku, kterou nám udělal soused, zručný zámečník. Síť jsme použili tenisovou. Jakmile voda na dvorku zamrzla, nenápadně jsem nejprve sám zkoušel nové cviky na ruce, abych kluky překvapil něčím novým. Inspiraci jsem hledal ve své paměti z dob, kdy jsem podobné cviky dělal ve fotbale v Kolíně. Těšil jsem se jako malé dítě, jak budou kluci koukat, co jsem pro ně vymyslel. V tom mrazu na zamrzlém dvorku pak kluci zabalení do šál a kulichů čekali, až jim předvedu nový cvik. Ten pak zkoušeli třeba stokrát a skoro hned jim to šlo mnohem líp, než mně. Hlavně mladší Martin mě kolikrát úplně dostal tím, jak si poradil s novým cvikem, o kterém jsem si myslel, že je nemožné ho zvládnout. On to po pár pokusech udělal skoro dokonale. Po dvou hodinách už jsme byli zmrzlí jako rampouchy a mazali domů. Doma jsme si pustili videokazetu a sledovali techniku hry Gretskeho. Studovali jsme také zásady suché přípravy, finskou školu hokeje a její cviky s tyčí. Sháněli jsme videokazety, kde se dalo. Od Jaromíra Jágra jsme dokonce měli nahrávky míchání a dovedností s pukem, které pro nás pořídil na hokejové škole ve Slaném, kam kluci pravidelně jezdili každý rok na Jágr tým. Místo výletů do zoo jsme začali jezdit třeba do Harrachova, kde jsme si půjčili kola a jezdili jsme šest kilometrů do kopce na Čertovu horu, aby klukům sílily nohy a pomaloučku si zvykali na zátěž. Na skokanských můstcích kluci skákali snožmo nahoru po schodech. I na dovolených běhali kluci v písku, aby jim sílily nohy. Plavali, aby jim sílily ruce. V Tuchlovicích jsme si pronajímali bazén, kam jsme celá rodina chodili plavat. V létě jsme si také pronajímali celý zimní stadion v Nymburce u pana Netíka, tam si kluci zkoušeli výstroj a rozbruslili se na novou sezonu. Veškeré úspory jsme tímto způsobem dávali do hokeje, například pronájem zimního stadionu na hodinu stál dva tisíce. Led jsme si pronajímali na dvě hodiny po čtrnáct dní. Vstávali jsme s klukama ve čtyři ráno, aby mohli trénovat od šesti do osmi hodin. Zaměstnanci zimního stadionu z toho byli ve smyku a kroutili hlavou nad tím, že kluci trénují i o prázdninách ještě navíc kromě řádných tréninků v klubu. Ale kluci měli hokej rádi, tak nám to rodičům nijak drsné vůči nim nepřipadalo. Držel jsem se zásady, že čím víc je talentu, tím víc musí člověk dřít, víc než ostatní. Když se dneska nad tím zamyslím, každý sportovní výlet nás vždycky vyšel na neskutečné peníze. Kdyby kluci za to raději studovali, dneska bychom byli na tom mnohem líp. Stálo nás to všechno strašně peněz a času. Nikdy by nás nenapadlo, že toto úsilí nám zmaří pár ignorantů, kterým jsme byli nesympatičtí, nebo nedostali od nás „sponzorský dar“, jak se tomu dnes kulantně říká.
Jsme český národ, kde kvete závist a nepřejícnost, která je patrná již u takhle malých kluků a hlavně ze strany jejich rodičů. Tato závist ostatních rodičů pak začala škodit vývoji v hokejové kariéře mých synů. To, že jsme s kluky dělali v hokeji asi hodně navíc, se brzy projevilo tím, že naši kluci utekli i hráčům o dva roky starším. Začalo se o nich mluvit mezi rodiči ostatních z klubu, že jsou hodně šikovní, že jsou asi nejlepší v republice v rámci jejich ročníku. To nám rodičům i klukům dodávalo sílu a kluci se snažili ještě víc. Nebylo mi příjemné, když jsem dostával od ostatních rodičů pozvání na grilování s trenérem s tím, že se tam bude rozhodovat o lajnách a kdo s kým bude hrát. Záměrně nebudu jmenovat trenéra, se kterým tyto večírky rodiče pořádali. Bylo zcela běžné, že stavěl lajny a sestavy, jak chtěli a kolik zaplatili (jak jsem zaslechl, tak 300 tisíc byla normální částka), nebo se jinak odvděčili rodiče. To mi vzalo ideu, že profesionální kluby si vychovávají své hráče podle jejich talentu a výkonnosti. Často jsem při trénincích dětí hovořil s rodiči. Jeden otec vykládal, že trenérovi udělal na zahradě bazén, další obkládal krb, jiný sehnal pneumatiky. Dokonce se rodiče bavili mezi sebou tím, že některé maminky byly tak snaživé, že jezdily s trenéry na soustředění pomáhat s hlídáním dětí a poskytovaly při tom ochotně i jiné služby. Někteří rodiče nám také dávali rady, jak by měli kluci hrát, nebo mohli mluvit trenérovi do toho, s kým má postavit jejich syna do lajny. Navíc – netušili jsme dlouho ve své naivitě, jak pevnou pozici má ve Slavii pan Růžička a spol. Kdo se tomu postaví, může být zničen, i kdyby byl druhý Jágr. Tohle se nám jako rodičům moc nelíbilo a došli jsme k závěru, že bude lepší ze Slavie odejít. Stále jsem byl naivní šašek a doufal jsem, že jinde to je lepší. Všechno jsme dělali srdcem a měli jsme z hokejového vývoje kluků velkou radost. Po odchodu ze Slavie jsem byl upozorněn některými z rodičů, které nechci jmenovat, že nás chtějí ve Slavii zničit, protože tím, že kluci ze Slavie odešli, byla ohrožena pověst Slavie. Kdyby se to dozvěděla veřejnost, tak by prý utrpěla atraktivita Slavie pro hráče a rodiče by tam nedávali sponzorské dary. Tehdy jsme z toho měli legraci, jak někteří rodiče lezou trenérům do přízně, nosí jim dary a myslí si, že díky tomu jim trenér z kluka udělá prvotřídního hráče, který se dostane do extraligy a dál. Bohužel se ukázalo, že tohle je v českém hokeji možné. Sranda mě přešla. Nechci jmenovat hráče, kterým bylo ke kariéře takto pomoženo.
Dnes vidím, jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že existují jiné kluby, kde nerozhodují rodiče a peníze. Zkusili jsme tedy přestup do Kladna. Byli jsme se tam podívat na pár tréninků, kde jsem se dal do řeči s některými rodiči a s trenéry, kteří mi řekli, že v Kladně nejsou peníze, takže děti do šesté třídy trénují otcové, kteří mají na to čas. Když jsem viděl systém tréninku a zjistil jsem, že ročník mého mladšího syna trénuje bývalý basketbalista, který hokej vůbec neumí, a staršího by měl trénovat trenér, který hrával hokej jen do dorostu, byl jsem rozčarován. Po měsíci jsme si tedy Kladno rozmysleli. Navíc stejně jako ve Slavii zde fungoval systém protislužeb za to, že trenéři budou hráče stavět na přesilovky a dávat k němu lepší hráče. Viděli jsme, že bychom si vůbec nepomohli. Ve Slavii alespoň trénovali trenéři, kteří hokej někdy hráli. Od dob, kdy za Kladno hrál Jaromír Jágr, se toho asi hodně změnilo.
Pokusili jsme se tedy rozumně si promluvit s panem Růžičkou, jehož jsme uznávali jako trenéra, který hokeji opravdu rozumí. Říkali jsme mu, že na Slavii existuje systém protislužeb. On nám na to odpověděl, že trenéry si platí a věří jim. Tím to bylo vyřešené. Rozhodli jsme se hledat jiný klub dále. Nejdříve nás napadl Kolínský klub. Tam trénoval pan Hons, který staršího syna Josefa vyzkoušel postavit s hráči o čtyři roky staršími. Pan Hons byl s Josefem spokojen a říkal, že s ním počítá, ale doporučil, že bude lepší, když Josef bude hrát jen o tři roky výš u pana trenéra Vokála, který o něj měl taky zájem. Na Slávii jsme tedy domluvili hostování a Josef s Martinem zkusili odehrát rok v Kolíně. Jakmile Josef odešel ze Slavie, jeho ročník byl u dna tabulky. Bylo vidět, že něco není v pořádku. Martinův ročník na Slavii ještě nehrál soutěže, ale jen minihokej. Martin už ale hrál v Kolíně soutěž s žáky o dva roky staršími. Všechno by bylo v pořádku, kdyby nezačaly být starosti s tím, kde budou hrát v dorostu, když Kolín hrál jen nižší dorosteneckou soutěž. Po konzultaci s trenérem jsem se rozhodl, že se kluci pojedou ukázat na Moravu do Zlína, kde je nikdo neznal a od kolínského trenéra jsem slyšel, že tam je to o něčem jiném. Zavolali jsme do Zlína panu Svobodovi, který kluky pozval, aby se přijeli ukázat. Ve Zlíně pak začali oba hrát stejně jako v Kolíně s hráči o dva až čtyři roky staršími. U toho byl manažer zlínského hokeje Antonín Stavjaňa, který byl z kluků unešený. Řekl, že o ně mají velký zájem a že je koupí od Slavie za ušetřené peníze klubu. Moje manželka ale měla podmínku, že když se budeme stěhovat do Zlína, že je opravdu Zlín koupí, protože nechat všechno v Čechách a odstěhovat se na Moravu není žádná legrace. V Čechách jsme tedy prodali rodinný dům a byt v Praze. Ve Zlíně jsme koupili Baťův dvojdomek a přihlásili jsme děti do školy. Začali jsme žít na Moravě, kde jsme nikoho neznali. Mladší Martin hrál ve třetí lajně a brzy začal vést kanadské bodování, které pak s přehledem vyhrál. Byl nejlepší v gólech a v asistencích. Přestože nás ve Zlíně ze začátku brali jako Pražáky, které nemají moc v lásce, později nás mezi sebe bez problémů přijali. Vše bylo dobré až do doby, kdy jsme se začali zajímat o to, jak dopadl přestup kluků ze Slavie. Ptali jsme se generálního manažera pro mládež, ale místo pana Stavjani byl už manažerem někdo jiný. Stávající generální manažer nám řekl, že si máme přestup vyřídit s panem Stavjaňou, když nám to slíbil, protože on o ničem neví. Zjistil jsem si adresu bydliště pana Stavjani a jel jsem se zeptat za ním domů. Pan Stavjaňa už tou dobou trénoval na Slovensku a řekl mi, že na přestup mých synů nechal peníze ve Zlínském klubu a že řekl stávajícímu manažerovi, aby je od Slavie koupil. Šel jsem tedy opět za novým generálním manažerem, který mi řekl, že o ničem neví, abych si to vyřídil s panem Stavjaňou. Bylo to jako ve známé pohádce o slepičce, která šla kohoutkovi pro vodu. Pochopil jsem, že jezdit sem tam od pana Stavjani k novému generálnímu řediteli a zpátky nemá vůbec smysl. To mělo za následek, že začaly velké rodinné problémy. Moje žena už toho měla dost. Byla unavená a zklamaná z toho, že jsme v Praze vše prodali a obětovali vše hokeji ve Zlíně úplně zbytečně. Nakonec jsme se rozvedli, žena se odstěhovala s malou dcerou do Čech a já zůstal se syny ve Zlíně, kde kluci hráli ale jen na hostování. Aby toho nebylo málo, trenér čtvrté třídy pan Šolc kontaktoval několikrát mladšího syna před školou, aby mu přinesl vysvědčení. Martin totiž chodil do čtvrté třídy, ale hrál za starší ročníky. Pan Šolc chtěl, aby taky hrál za čtvrtou třídu, kam Martin chodil. Začaly další problémy. Došel jsem za panem Šolcem a řekl jsem mu, že nevidím důvod, proč by měl hrát za čtvrtou třídu, když má na víc a hraje za vyšší ročníky. Toto byla moje zásadní chyba. Myslel jsem si totiž, že když Jaromír Jágr hrál za vyšší ročníky, je pro Martina při jeho talentu lepší, když bude hrát nadále se staršími. Dnes vím, že to byla moje velká chyba, a Martin mohl klidně stejně starým spolužákům v ročníku pomoci. Otec trenéra Šolce dělal vedoucího mužstva u áčka, a tak pan Šolc mladší pak za rok trénoval dorost. Starší Josef chodil do sedmé třídy, hrál za devátou třídu a trénoval s dorostem, kde pan trenér Čech říkal, že má na to, aby hrál dorosteneckou extraligu. Mezitím jel se sedmou třídou na mistrovství republiky, kde reprezentoval Zlín. Na tomto mistrovství skončil jako druhý nejlepší střelec se stejným počtem gólů jako první, který byl ale mladší než Josef, tak první místo dali jemu. Pan Šolc si mě bohužel pamatoval, a tak po svém nástupu do dorostu hned první den mého syna Josefa vyřadil s tím, že je zde na hostování a buď ho manažer Zlína koupí od Slavie, nebo že Zlín má svých hráčů dost a nebude pomáhat k úspěchům hráčovi Slavie. Josef přišel z tréninku s pláčem, že ho pan Šolc vyhodil. Šel jsem tedy znovu za panem Šolcem, abychom si to rozumně jako chlapi vyříkali, ale pan Šolc už o žádnou diskusi neměl zájem. Bylo mi jasné, že ve Zlíně už zůstat nemůžeme, protože pan Šolc nerozdýchal mojí výbušnou povahu a s mým synem Josefem tudíž už nepočítal. Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Mladší Martin jel se šestou třídou na turnaj, kde mu při hrubém faulu soupeř zlomil stehenní kost. Noha mu špatně srostla a museli mu ji znovu lámat. Po všech operacích nakonec zůstala o dva centimetry delší. V Nemocnici na Bulovce neměli prý dlahy na sešroubování kosti, takže je prý vyrobili údržbáři z nerezu. Bylo jasné, že Martin už bude mít při bruslení velký handicap. Po Martinově hospitalizaci jsme se vrátili do Zlína, kde ještě musel tři měsíce ležet doma. Pro devítiletého kluka zvyklého na dennodenní aktivní pohyb to bylo peklo. Musel jsem s ním být doma a starat se o něj. Po půl roce mu na Bulovce vyndali dlahy a šrouby a musel jsem ho učit znovu chodit. Martin dostal francouzské hole a bál se na nohu šlápnout, aby znovu neskončil v nemocnici. Musel jsem ho přesvědčovat, aby začal chodit a běhat. Věřil jsem, že po úspěšné rehabilitaci může začít znovu trénovat. Nechtěl jsem jeho obrovský talent zahodit. Celé léto jsme ve Zlíně chodili do lesa na procházky a pomalu začali zatěžovat nohu. Po necelém roce znovu vjel na led a začal trénovat opět s o rok staršími kluky. V přátelském zápase hned dal dva góly. V budoucnu se ukázalo, že handicap delší nohy mu vůbec nevadí a opět se v hokeji hodně prosazoval. Na Moravě jsme už byli sami tři bez manželky. Jezdili jsme po Valašsku po kopcích na kole. Jeli jsme třeba do kopce na Pustevny a zpátky jsme jeli lanovkou. Skamarádili jsme se s trenérem z Uherského Hradiště, kam jsme si v létě jezdili na zimní stadion zatrénovat. Kluci začali dospívat a začalyse kolem nich točit holky. To pro mě byla nová zkušenost a musel jsem mít pochopení pro to, že kluci už nebudou chtít být pořád jen s tátou a trénovat, ale budou chtít taky jít někdy s holkama do kina a na rande. To postupně začalo měnit situaci. Nevěděl jsem, jestli jim mám dát volnost, nebo mám na ně šlapat a nutit je do trénování. Dal jsem jim víc volnosti, což, jak se ukázalo, byla moje velká chyba. Kluci začali poznávat volnost a život i z jiných stránek a místo dřiny ve sportu začali nalézat zalíbení v různých zábavách. Musel jsem chodit do práce a měl jsem problém kluky vždycky uhlídat. Stalo se mi například, že jsem dopoledne, kdy mělo být vyučování, jel do Zlína do nákupního centra, kde jsem potkal Martina s děvčetem v době, kdy měl být ve škole. Zalapal jsem po dechu a bylo mi jasné, že je za školou. Ztrácel jsem k němu postupně důvěru. Zjistil jsem, že puberta nastoupila se vší razancí. Vymyslel jsem tedy novou strategii pro to, aby dlouholetou dřinu v hokeji nezahodil kvůli pubertálním kratochvílím. Martin dostal za záškoláctví zaracha. Přitom mě prosil, jestli by s dotyčnou dívkou mohl jít do kina ve Zlíně. S nadsázkou jsem mu řekl, že když dá v Brně tři góly proti Kometě, může jít do kina. Tím jsem si myslel, že na kino může zapomenout, protože tohle splnit je naprosto nemožné. Jenže Martin mě úplně dostal. V zápase proti Kometě dal totiž rovnou čtyři góly a jeho tým tak vyhrál čtyři jedna. Z toho bylo vidět, že má obrovské rezervy, kterých ale využívá, jen když má motivaci, kterou bohužel v té době byly holky.
S Josefem byla situace obdobná jako s Martinem. Mlátila s ním puberta. Ve Zlíně působil trenér pan Žilka, kterému se Josef jako hokejista hodně líbil, a tak nám chtěl sjednat schůzku s agentem panem Spálenkou. Pan Žilka pak odešel trénovat dorosteneckou ligu do Vsetína a nabídl Josefovi, že ho tam vezme a dá mu šance se prosadit, protože z tréninků ve Zlíně ví, co v něm je. Ve Zlíně jsme tedy prodali domek a koupili byt ve Vsetíně. To už jsem byl s kluky sám, tak nám stačil dvoupokojový byt. Josef dostal od pana Žilky obrovský prostor, za což tímto panu trenérovi Žilkovi dodatečně velmi děkuji. Díky podpoře pana Žilky Josef skončil druhý v Kanadském bodování. Hodně se zvedl a byl přeřazen do extraligy juniorů k panu trenéru Turkovi. V té době chodil do deváté třídy, hrál za juniory, tedy s hráči o pět let staršími. Odehrál celou základní část a na play off se vrátil do dorostu. Za devátou třídu se ještě dostal na mistrovství republiky do Plzně, kde dal proti Liberci tři góly a byl nejlepší střelec Vsetína. Junioři Vsetína byli mistry republiky a dorost se dostal do play off, kde vypadl při zápasu s Kladnem. Další rok by Josef byl určitě trénoval s áčkem. Bohužel osud má opravdu každý z nás daný, a tak v našem případě zasáhl znovu. Vsetínský klub byl vyřazen z extraligy, protože pozdě zaplatil kauci. Nikdy za celou existenci československého hokeje se nic takového nestalo. Zrovna Pepovi se tohle ale stalo ve chvíli, kdy měl šanci se dostat do chlapů. Ve Vsetíně zůstal jen dorost a junioři. Všichni hráči z juniorů houfně prchali do českých týmů, kde by byla šance se dostat do áčka. O vsetínském hokeji bych řekl, že to byl oddíl, který jsme hledali. Neexistovala tam protekce, každý uznal, jestli kluk na to má, nebo nemá. Trenéři Vsetína, to byli páni trenéři. Škoda, že tam kluci nezačali od žáků.
Josef se ještě ve Vsetíně dostal do reprezentace do šestnáctek, kdy v prvním zápase proti Slovensku dal hned gól. Bohužel reprezentaci dostal trenér dorostu ze Zlína pan Šolc, to je osud číslo čtyři, který si mě i syna Josefa velmi dobře pamatoval a od té doby už se v reprezentaci nikdo z mých synů neukázal. Je paradox, že šestnáctky a další rok sedmnáctky měl na starosti zrovna pan Šolc, takže ročník 91 měl v šestnáctkách a v sedmnáctkách pan Šolc a ročník 93 měl v šestnáctkách a další rok v sedmnáctkách také pan Šolc. Moji synové jsou zrovna jako z udělání ročníky 91 a 93. Tohoto trenéra dosadil do mládežnické reprezentace pan Růžička. Mám za to, že to není náhoda, ale zas ten osud. Martin dal v dorostu třicet gólů, a přesto se do reprezentace nedostal. Přitom se do ní dostali hráči, kteří měli třeba jen osm gólů. Prostě kluci odnesli to, že mají „fotra debila“. Chápu sice, že mě pan Šolc neměl zrovna v lásce, ale kdyby byl profesionál a charakter, hodnotil by výkony kluků, nikoli mě jako osobu. Když Pepův tým prohrával se Slovenskem tři dva, na poslední dvě minuty odvolali brankáře a mezi šesti hráči, kteří měli výsledek zvrátit, byl i Pepa, který skvěle přihrál Poletínovi na gól, ten se však do prázdné brány netrefil. To mám dodnes na videu.
Opět jsem přemýšlel, kam ze Vsetína. V této době mě kontaktoval jeden z nejlepších agentů v ČR pan Henyš, že má zájem zastupovat oba kluky. Podepsali jsme smlouvy a pan Henyš poslal na Vsetín třicet tisíc, aby jim Vsetínský klub koupil brusle. Manažer vsetínského klubu, pan Jaškin, říkal, že nepamatuje, že by pan Henyš dal někomu peníze na brusle. Pan Henyš nabízel klukům, aby šli do Mladé Boleslavi, která měla o kluky zájem a nabídla nám byt. Nakonec jsme ale dostali ještě nabídku od pana Bubly z Litvínova. Ten klukům nabídl zajímavé smlouvy a měl o ně velký zájem. Trénérem v Litvínově byl pan Weisman. Po konzultaci s panem Henyšem jsme se rozhodli, že se tam kluci pojedou ukázat, protože Josef chodil v té době teprve do deváté třídy a měli jsme obavy, že by ho pak nestavěli právě proto, že byl ještě hodně mladý. Chtěli jsme, aby dostal šanci hrát. Po dvou dnech tréninku si mě zavolal pan Weismann, že Josef hrát bude, ale ještě neví, ve které lajně, to že záleží na tom, jak bude hrát. Totéž bylo s Martinem, který nastoupil do mužstva o dva roky výš. Trenér pan Nekvinda měl o něj také velký zájem. Opět jsme prodali byt na Vsetíně, koupili byt v Meziboří blízko Litvínova. Starší Pepa začal chodit prvním rokem na střední školu a Martin chodil do sedmé třídy. Pomalu jsme se zabydleli. V přípravných zápasech hrál Pepa první lajnu. Při hře power play ho trenéři posílali s první i druhou lajnou. Jako otec jsem byl spokojen, vše bylo v naprostém pořádku. V přípravných zápasech byl Pepa mezi nejlepšími v bodování Litvínova. Poslední přípravný zápas hráli kluci proti Slavii. Byli tam rodiče, o kterých jsem věděl, že mají pocit, že si mohou za peníze všechno koupit. A o slovo se přihlásil osud popáté. Josef byl při tomto zápase u dvou bodů. Nepamatuji se, jestli to byly dva góly, nebo jeden gól a asistence. Za Slávii hrál také syn pana Baráka a jeho otec zápas sledoval. Nevím, jestli to je náhoda, ale viděl jsem pana Baráka a pana Weismanna, jak spolu hovoří. Poté mi pan Barák říkal, že spolu mluvili o mém synovi Josefovi a že ho trenér Weismann chválil. Je mi ale od té doby divné, že když ho tak chválil, proč ho přesně od tohoto zápasu přestal stavět.
Začaly mistrovské zápasy. Pan Weismann říkal Pepovi, že by měl změnit agenta. To jsme ale udělat nechtěli, protože jsme s panem Henyšem byli velmi spokojeni. Od té doby začaly zase problémy. Pan Bubla, manažer mládeže v Litvínově, chtěl, abych u Pepova mateřského klubu vyjednal co nejnižší peníze za přestup. Jelikož si myslím, že toto je věc manažerů klubů a ne rodičů, neviděl jsem důvod, proč bych se do záležitostí klubů měl plést, a tak jsem výši přestupu vyjednat nešel. Pepa už potom nenastoupil v žádném zápase. Devět zápasů po sobě nehrál. Pan Henyš se ptal trenéra Weismana, proč Josef nehraje. Dostal odpověď, že Pepa při tréninku nemaká na sto procent. To byl nesmysl, na tréninky jsem chodil a viděl jsem, že trénuje minimálně jako ostatní. Pepa dojížděl na tréninky na kole z Meziboří do Litvínova každý den šest kilometrů. Jezdil zkratkou lesem, kde byly cyklostezky. Jednou zřejmě někdo z lesníků uzavřel závoru přes tuto cyklostezku. Pepa pospíchal na trénink a tímto úsekem jezdil velmi rychle, protože ho dobře znal. Když na poslední chvíli závoru zpozoroval, už s tím nic nemohl dělat. Přepadl přes kolo a letěl vzduchem. Dopadl na hlavu, ale naštěstí měl helmu, která nárazem praskla. Byl celý odřený, ale měl obrovské štěstí, že se nic horšího nestalo. Byl tři dny na pozorování v nemocnici v Mostě a po třech dnech takto domlácený i přesto chodil dál na tréninky, jako by se nic nestalo. Jelikož jsme chtěli, aby po fyzické stránce kluci byli mezi nejlepšími, jezdili kluci na kolech po Krušných horách, což bylo dobré na posilování nohou. Jednou na podzim, když už se hrály mistrovské zápasy, jeli jsme trasu deset kilometrů na čas. Nejdřív jsem vyjížděl já, potom Martin a nakonec Pepa. Po deseti kilometrech jsme se většinou dojížděli a začali jsme závodit, kdo bude dřív v cíli. Kluky jsem nešetřil, každý z nás jezdil na krev, co to dá. Nezůstala na mně nit suchá, ale jel jsem na kyslíkový deficit, aby kluci neměli ze mě legraci. Je možné, že kluci těmito aktivitami mohli být už přetrénovaní, ale nejsem profesionální trenér, abych to přesně dokázal odhadnout. Dokonce se nám jednou stalo, že na jaře, kdy už dole v Meziboří lidi chodili v trenýrkách a v tričku, dali jsme si s rukama závody na kolech na vrcholek v Krušných horách. Vůbec nás nenapadlo, že nahoře ještě ale bude krutá zima, a tak jsme si vyjeli jen v trenkách a tričkách. V polovině kopce v Krušných horách jsme narazili na sníh. Řekli jsme si, že to možná bude jen nějaký krátký úsek. Pak jsme začali zapadávat víc a víc do sněhu, dali si kola na ramena a bořili jsme se skoro po pás ve sněhu, který jsme měli všude za oblečením. Když už jsme měli sněhu doslova po krk, dostali jsme se na vyvýšeninu, kde už sněhu bylo jen do pasu. Po hodině jsme se vydrápali nahoru na silnici. Měl jsem u sebe naštěstí dvě stovky, a tak jsme si mohli v hospodě dát horký grog, abychom se zahřáli a neumrzli docela. Zpátky jsme se už vydali po silnici, kde nebylo tolik sněhu. Domů jsme se dostali totálně zmrzlí a všichni jsme to odmarodili. Nebyli jsme zvyklí na takhle prudké přechody teplot a na počasí v Krušných horách. Každý zkušený horal by si musel klepat na čelo.
V rátím se ale ještě k panu Weismanovi. Ten uvedl jako další důvod, proč Pepu nestaví, že ve škole si na Josefa stěžovala učitelka na jeho chování. Pepa byl tou dobou smíšek. Smál se skoro všemu. Paní učitelka se prý ohnala po včele a upadla. Pepa se tomu samozřejmě smál a paní učitelku to rozčílilo. To se ale mělo tedy řešit v rámci školy třeba poznámkou nebo úkolem navíc a ne tak, že Pepa kvůli svému smíchu nebude hrát hokej. Pepa byl zrovna ve věku, kdy potřebuje hrát, aby si ho někdo všiml. Pan Henyš měl zdravotní problémy a krátce nato zemřel. O jeho zdravotních problémech jsem nevěděl. Bylo mi jasné, že v Litvínově už Josef hrát nebude. Nechci jmenovat trenéra, který mi řekl, že to Pepovi zařídí v jednom velkém extraligovém klubu na Moravě, ale abych si připravil sto tisíc. Když jsem řekl, že jsem s kluky sám a že tolik peněz ani nemám, odpověděl mi, že jsem naivní a pokud nemám dost peněz, abych s nimi ani nikam nejezdil.
Od jednoho tatínka v Litvínově jsem dostal typ, že Chomutov postoupil do juniorské extraligy a jsou tam dobré podmínky a možná by o Josefa měli zájem. Dal mi číslo na pana Kašpárka, trenéra Chomutovského hokejového klubu, kterému jsem zavolal. Pan Kašpárek byl ochotný, měl o Josefa zájem a peníze neřešil. Chtěl jen, aby mu Pepa podepsal přestupní lístky. Zároveň měl zájem i mladšího Martina. Abychom byli všichni pohromadě, vzal jsem Martina z Litvínova do Chomutova taky. Později se ukázalo, že to byla další moje chyba. Zpočátku měl pan Kašpárek takovou teorii, že je lepší koupit všechny dobré hráče, i když pro ně nemá místo, než aby se tito hráči dostali do jiného klubu, který by potom mohl C homutov ohrozit. To se mi zdála divná teorie, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, ač jsem tedy opravdu měl.
Pepy první zápas za juniory Chomutova byl strašný. Poprvé v životě jsem ho viděl hrát opravdu špatně. Zavinil dva góly a rodiče Chomutova nechápali, co to pan trenér Kašpárek přitáhl za posilu. Stěhování a přecházení z klubu do klubu byla asi už na kluky velká psychická zátěž. Musím férově uznat, že tento zápas mu vůbec nevyšel. Pan Kašpárek si mě zavolal k sobě do kabiny a řekl, že je Pepa moc mladý a že by ho poslal do druhé juniorské ligy, aby se tam vzpamatoval a že vůči těmto klukům, který vyhráli Chomutovu postup do nejvyšší soutěže, by nebylo férové, aby Pepa někomu z nich zabíral místo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vyrukoval jsem na pana Kašpárka, že kluk, který byl v šestnáctkách v reprezentaci a už loni odehrál celou základní část extraligy juniorů, kde byli vsetínští hráči mistři extraligy, nepůjde přeci hrát druhou juniorskou ligu za Klášterec, když má před draftem. To jsme mohli zůstat v Kolíně a hrát tam druhou juniorskou ligu a nestěhovat se. Dnes s odstupem času vidím, že jsem tím definitivně staršího syna zničil. Pan Kašpárek byl člověk, který chtěl za každou cenu prosadit svou, chtěl mi dokázat, že ho do Klášterce prostě dostane. V tu chvíli se mezi námi zrodily antipatie. Neměl jsem šanci. Pan Kašpárek mi řekl, že dokáže z hráče udělat žebráka a z žebráka hráče. Pak se přenesly problémy i na mladšího Martina. Najednou prostě přestal hrát. Bylo mi trapné se chodit ptát trenéra, proč najednou nehraje, protože jsem za trenéry moc často nechodil. Jen jsem sledoval, že hrají daleko horší kluci a Martin nehrál. Když se tohle dozvěděli ve Vsetíně, říkali, že je nesmysl, aby takový hráč nehrál a aby se Martin vrátil do Vsetína, že mu zařídí školu a taky se nám postarají o bydlení. Chtěl jsem odejít s oběma, ale staršího Josefa nechtěl Chomutov zadarmo pustit na hostování do Vsetína. Musel tedy zůstat v Chomutově a bydlet na ubytovně Chomutovského klubu. Já s mladším synem Martinem jsem se vrátil do Vsetína. Martinovi bylo čtrnáct, a proto jsem musel jít s ním do Vsetína a Josefa nechat v Chomutově. Vůbec mě nenapadlo, že pan Kašpárek se bude mstít na Pepovi, když konflikt vznikl jen mezi mnou a panem Kašpárkem. Do Chomutova přišel k juniorům nový trenér pan Nekvinda, který předtím působil v Litvínově. Od několika lidí jsem se dozvěděl, že Pepa nedostával vůbec šanci a na led byl pouštěn maximálně na pět minut za zápas ve čtvrté lajně. Mám dojem, že bylo důležité napsat mu celý zápas. Za pět minut však nemá šanci udělat body, takže je pak jednoduché najít důvod pro přeřazení do druhé ligy. S Pepou jsem si po každém zápase volal. Přes to, že byl na každém zápase na ledě sotva pět minut, vždycky se mu podařilo dát gól. Po půlce sezóny patřil mezi nejlepší střelce, takže ho pan Nekvinda nemohl přesunout do druhé ligy, jak si přál tehdy již generální manažer pan Kašpárek. Nemusí to tak být, ale jiný důvod, proč si Pepa skoro vůbec nezahrál, mě ani nikoho jiného nenapadá. Pan Nekvinda byl nakonec z neznámých důvodů odvolán z pozice trenéra mužstva. Na pozici trenéra pak přišel pan Totr, který zřejmě měl splnit příkaz, aby Pepa neměl žádné body. Dal ho na pozici šestého obránce a pouštěl ho na led na dvě střídání za celý zápas. Logicky je jasné, že neměl šanci dávat góly. Elitní útočník, který hrál v reprezentaci v šestnáctkách, se stal najednou šestým obráncem. Při vší smůle měl Pepa ale i štěstí, že tým byl beznadějně poslední, neměl ani bod a hrozilo, že tým bude hrát baráž o druhou ligu. Pan trenér Totr byl odvolán a přišel zkušený starší trenér pan Beck z Moravy. Ten měl za úkol za každou cenu zachránit extraligu juniorů v Chomutově. Hned si všiml Pepy, dal mu šanci a vrátil ho zpět do útoku do třetí lajny. V prvním zápase proti pardubickým juniorům vyhráli 7:1 a Pepa měl šest bodů. Od té doby postoupil do druhé lajny, hrál přesilovky i oslabení a Chomutovská juniorka neprohrála a dostala se do play off. Pepa, který měl o polovinu méně zápasů než vítěz kanadského celorepublikového bodování hráčů Chlouba, měl kolem padesáti bodů a skončil na druhém místě za Chloubou. Trenér Beck se mu chtěl odvděčit tím, že ho doporučoval do Chomutovského áčka, které trénoval pan Kašpárek. Pan Beck řekl, že si Pepa zaslouží hrát za áčko muže. Jenže pan Kašpárek ho vždycky nechal na střídačce a až proti Ústí, jednomu z nejsilnějších soupeřů v ČP lize, ho postavil. Pepa hned při druhém střídání přihrál Kraftovi na rozhodující gól. Chomutov pak tedy vyhrál 3:2. Končila sezóna a po tomto úspěchu v zápasu s Ústím už Pepa stejně nedostal šanci se připravovat s áčkem, byl poslán do áčka v Kadani, která hrála ČP ligu. Tamní trenér z něj udělal opět obránce a napsal mu pět zápasů. Pepa ale odehrál ale jen jeden zápas a měl při něm bod. To už byl konečně důvod pro manažera pana Kašpárka, aby Pepovi definitivně zničil jeho hokejovou kariéru a poslal ho z Kadaně do Klášterce jako hráče druhé juniorské ligy. Nakonec tak splnil, to co mi slíbil. Pepa v Klášterci nemohl dostat smlouvu, musel si najít práci a šel hodně výkonnostně dolů.
Na řadě k likvidaci byl ale už i mladší syn Martin. Na Vsetíně dal v extralize dorostu třicet gólů. Patřil mezi deset nejlepších střelců republiky a měl nabídky z Třince a Znojma, které bylo ochotno za něj zaplatit Slavii cca 300 tisíc. Mezitím si trenér Beck sehnal od Pepy na Martina telefonní číslo a zavolal mu. O tom jsem já nevěděl. Řekl mu, že má o něj obrovský zájem a nabídl mu profesionální smlouvu. Sliboval, že se nemusí bát, že by po něm někdo šel jako po Pepovi. Martin mě přemlouval, abychom se vrátili do Chomutova za Pepou, že budeme zas všichni pohromadě, že dostane smlouvu a bude tam mít peníze. Bál jsem se toho, ale nechal jsem se přesvědčit. Na Vsetíně Martin absolvoval druhým rokem hotelovou školu, takže jsem mu vyjednal školu v Chomutově, všechno jsme zase prodali a koupili jsme v Chomutově byt. Po delší době jsme se tady všichni setkali a byli všichni spolu. Pan Kašpárek je ale důsledný. Týden před uzávěrkou soupisky, koupil hráče z Třince, kteří v Třinci vůbec nehráli, což jsem se dozvěděl od třineckých rodičů, se kterými jsem se znal. Trenér Beck řekl Martinovi, že dostal nařízeno od generálního manažera pana Kašpárka, že musí hrát starší hráči, že Martin je mladý, takže ho přeřazuje do Klášterce do druhé ligy juniorů. V tu chvíli jsem měl sto chutí sednout do auta a jet si to s panem Kašpárkem vyřídit jako chlap s chlapem. Už jsem nevěděl, co dělat, a tak mě napadlo zavolat na Slavii panu Beránkovi a paní Hertlové, že Martin nemá kde hrát, jestli bychom se nemohli vrátit do Slavie. Paní Hertlové jsem volal z toho důvodu, že Martina dobře znala, a když měl zlomenou stehenní kost při turnaji v Praze, přišla za Martinem se synem Tomášem do nemocnice na Silvestra. Kluci totiž spolu odmalinka hrávali a Hertlovi Martina velmi uznávali. Měli přehled o týmu juniorů Slavie a věděli o Martinově talentu. Proto jsem se jí ptal, jestli neví, zda na Slavii nepotřebují útočníka. Od ní jsem měl první informace. Potom jsem zavolal panu Barákovi, který kluky znal odmalinka. Pan Barák mi řekl, abychom toho lítání a stěhování nechali a abychom se vrátili do Slavie. Slíbil, že zařídí, aby se oba kluci mohli vrátit. Za pět minut dvanáct jsme odešli z druhé ligy z Klášterce a vrátili jsme se do Slavie. Ve Slavii bylo tehdy hodně hokejistů a hráli tam kluci o dva roky starší než Martin, takže se na led dostávali víc. Mladší hráči dostávali šance méně často. Přesto nějaké body Martin udělal. Byl to jeho první rok v juniorech. Druhým rokem se dostal k trénování juniorů pan Vladimír Růžička, který áčko přenechal panu trenérovi Weismannovi. Nikdy jsem s panem Růžičkou osobně nemluvil. Byl jsem mile překvapen, že hned od začátku dal Martina do první lajny, což rodiče, kteří měli děti léta ve Slavii, nemohli přenést. V přípravných zápasech Martin s přehledem vyhrál kanadské bodování jak na góly, tak na přihrávky. Pan Růžička na něm stavěl a Martin byl na ledě skoro pořád. Říkal, že je to nejlepší trenér, jakého kdy měl. Pan Růžička mu chtěl po Martinovi, aby poslal svého agenta, že Martinovi nabízí profesionální smlouvu. Martin bohužel po smrti pana Henyše žádného agenta neměl, a tak jsme narychlo sháněli jiného. Když začaly mistrovské zápasy, pan Růžička působil u juniorů necelou polovinu sezóny. Když pak pan Růžička odešel zpět k áčku, pan trenér Beránek Martina přeřadil do třetí lajny a nedával ho na přesilovky a stejně staří kluci ho začali v kanadském bodování dotahovat. Nakonec Martin skončil třetí. Přechod do áčka mu Slavie nenabídla, takže když se ozval ruský klub hrající MHL Orenburg, dostal velkou šanci, zvlášť když nastoupil na mistrovské zápasy, i když po delší pauze nebyl rozehraný. Odehrál čtyři zápasy a při každém dal jeden gól. Začal se o něj zajímat Nižněkamsk. Bohužel Martin vlastní vinou tuhle šanci lehkovážně zahodil. Jelikož byl tou dobou zamilován do dívky, která se s ním rozešla, nenapadlo ho nic lepšího, než jít s náhradníky týmu do hospody a tam se opít jako čuně. Vrátil se před zápasem v pět hodin ráno, kdy ho natočily kamery. Manažer Orenburgu se na Martina velmi rozzlobil, smlouvu r oztrhal a poslal ho domů. Tohle byla jasná chyba Martina a bez diskuse si za to může sám. Když se vrátil z Ruska, Slavie už o něj zájem neměla.
Našel jsem mu tedy práci v automobilce v Mladé Boleslavi, kde pracuje dodnes. Velký hokejový talent tak naváží auta na vlaky v automobilce.
Starší Pepa se chtěl ještě vrátit k hokeji. Jeden člověk mu vyjednal angažmá ve Finsku, kde po týdnu řekli, že ho berou a nabídnou mu smlouvu. Mezitím byla ale výluka z NHL, takže se vraceli hráči z NHL domovští finští hráči. Tím už ve Finsku měli hráčů dostatek, a tak Pepovi nabídli, aby se ozval za rok. Mezitím si musel Pepa najít práci a začal hlídat v obchodních domech pod agenturou. Nemohl už chodit na tréninky a pomalu ale jistě z něj začalo vyprchávat nadšení a vůle. Začal se smiřovat s tím, že h okej hrát nebude. Já jsem všechny peníze, co jsem kdy vydělal, už dal do hokeje a víc jsem neměl.
Mojí chybou je, že jsem vše vsadil na jednu kartu, když jsem viděl, že kluci mají velký talent. Měl jsem více dbát na to, aby měli kvalitní vzdělání. To musí oba dohánět až teď. Bohužel jsem věřil, že se určitě hokejem oba uživí. To, že jsem klukům uškodil svým chováním, to je jasné. Chtěl bych ale poukázat na to, že by každý sport měl být pro děti hlavně zábava a na prvním místě by mělo být vzdělání a příprava na budoucí povolání, za což já jsem považoval právě hokej. Kluci totiž hrávali se staršími ročníky, takže jim kolidovala výuka s tréninky. Často tak museli místo na vyučování jít na trénink. Mělo by ale být povinností sportovních škol, aby si tohle u svých žáků pohlídaly. Myslím si, že by rodiče neměli ovlivňovat trenéry a měli by je nechat dělat jejich práci. Pokud rodiče chtějí s trenéry komunikovat s cílem upřednostnit vlastního potomka před ostatními dětmi, mohou tím svým dětem spíše uškodit. Já jsem se bohužel setkal během hokejové kariéry mých synů s věcmi, kterým jsem do pos
