Luděk Bukač | důležitost herního Ice-Timu
Vážení rodiče,
Zjednodušeně se pokusím vysvětlit důležitost „ice timu“ v herních sportech. Může jít jak o kolektivní sporty jako se kopaná, hokej , ale i o individuální sport jako tenis, badminton a.t.d..
Aby vaše dítě mohlo vůbec začít hrát nějaký sport, potřebuje nejdříve získat základní úroveň dovedností. Dovednosti by se měli malé děti učit intuitivně, tím, že děti pohyb napodobují, kopírují a pak sami zkouší. Jde o pocitovou záležitost, kdy si každé dítě musí pohyb samo vyzkoušet a doslova se v něm najít.
Nejcennější je pro vaše dítě dovednost, jež se naučí samo!
Když dítě získá základní dovednosti je HRA základem pro jeho další rozvoj, hra je nenahraditelná a ani sebelepší trénink nemůže HRU nahradit!
Podívám-li se na některé hráče minulosti, jež jsem viděl hrát na vlastní oči, jako například Vadimíra Martince, Vláďu Růžičku, Pavla Richtra, Jaromíra Jágra, Wayna Gretzkyho, Maria Lemieux , tak mi při sledování jejich hry připadalo, že hokej je hra , kterou oni vymysleli. Na posledním MS do dvaceti let ve mně zanechala neuvěřitelný zážitek hra Lafreniera. Ten kluk v osmnácti letech čte takovým způsobem hru, chová se přesně podle běhu hry jako by to celé řídil, ostatní kolem něj vypadají jako chybující učedníci. Myslíte si, že to je tréninkem, nebo jeho herní zkušeností? Ano, jak trénink, tak hra jsou důležité, ale
HRA, herní praxe tohoto hráče i dalších výše zmíněných je naprosto nepostradatelná!
Hokej je neuvěřitelně rychlá hra, pokud chtějí hráči rychle tvořit, reagovat musí se rozhodovat emotivně, ne rozumově. Rozum je pomalý a nestačí za hráče v rychlosti reagovat a řešit herní situace. Ano hráč, jež stojí několik vteřin za vlastní brankou a čeká až mu najedou spoluhráči, aby rozehrál útok má čas tuto situaci řešit rozumově. Většina situací je však v hokeji pod tlakem, hráč nemá čas se rozhodovat. Typickým emotivním hráčem je Pastrňák, vždycky jím byl. Reakce hráče závisí na kvalitě zaznamenaného „softwaru“ v emoční paměti hráče!
Pro každého rodiče je dobré vědět, že kvalita a množství „softwaru“ jež je vaše dítě schopno si nahrát do své herní paměti do 15 je základem pro jeho pozdější herní úspěšnost. Nejde jen o podařené herní situace, zaznamenávají se i chyby, což je velmi důležité!
Když to řeknu velmi zjednodušeně, tak hráč, co hraje v tomto období na 3-4 pětky, nebo hráč co vysedává na střídačce nemá velkou možnost , aby si kvalitní „software“ nahrál. Hráč co hraje 18-20 mistráků za rok taktéž ne. Copak si někdo může myslet, že Lafreniere by hrál, tak jak hraje, kdyby hrál v žácích 20 zápasů za rok???
Když budete mluvit s vašimi dětmi, tak zjistíte, že medaile z jakéhokoliv turnaje pro ně není až tak důležitá jako osobní pravidelná účast na ledě během zápasů. Díky nepravidelné herní účasti během zápasů nám v brzkém věku naopak mnoho dětí v žákovských kategoriích končí. Koučink našich trenérů, kdy dost velké množství dětí sedí poslední třetiny zápasů, jen aby se vyhrálo odradí mnoho dětí od další sportovní činnosti.
Jak to řeší v zahraničí? V Kanadě, USA, Finsku……………… mají několik výkonnostních kategorií v ročníku, v každém mužstvu je maximálně 15 hráčů, vždy je někdo nemocný, zraněný, takže se hraje víceméně na dvě a půl pětky. Podobně je to v dorostenecké kategorii v Kanadě, kde se hraje také na 15 hráčů, žádné 4 pětky, skoro stejně je tomu v nejvyšší Kanadské juniorce, kde sice 4 pětky mají, ale nehrají je pravidelně. Systém ve Finsku a výše zmíněných zemích má i tu výhodu, že každý hraje v odpovídajícím mužstvu, ne každý má v deseti letech odpovídající dovednostní úroveň, ne každý má stejný biologický věk. Všichni však hrají, pravidelně hrají. Rodiče jsou také spokojení. Já když půjdu na zápas syna a uvidím jej na ledě každou pátou minutu, nebude mi to moc bavit, pokud však bude hrát ob střídání, je to něco jiného. Takže více zápasů na méně dětí, ve více mužstvech = spokojení a vyhraní hráči a spokojení rodiče!!!
Jak toho dosáhnout??? Pokud přivedete do klubu své dítě a budete chtít, aby bylo spokojené, realizovalo se, sport jej bavil, není jiná cesta, než aby vaše dítě co nejvíce a pravidelně hrálo zápasy. Klub nemá právo nenechat nějaké dítě do 15 let hrát, pokud se dítě snaží, pravidelně chodí na tréninky a je disciplinované. Naopak povinností klubu je zajistit herní vytížení pro všechny, ať už je to v mistrovských utkáních, nebo přátelských utkáních! Vy jako rodiče nemůžete trenérovi říkat v které pětce má dítě hrát a jak má dítě trénovat, ale můžete požadovat, aby vaše dítě hrálo – mělo stejnou praxi jako ostatní. Jestli to bude díky výkonnosti, nebo mladšímu biologickému věku v A, B, nebo C týmu je úplně jedno. Pokud bude vaše dítě pravidelně hrát, sport jej bude bavit, bude se zlepšovat což z něj udělá šťastné dítě.
Ano, samozřejmě, že uslyšíte, že není možné mít v klubu více mužstev a není možné hrát na dvě a půl pětky. Zápasů a turnajů navíc jde dohodnout mnoho, dělá to Martin Chabada , Martin Erat a mnoho dalších, jde jen o iniciativu klubu, trenérů a rodičů. Také uslyšíte, často od lenivých trenérů, že děti by v žácích neměli hrát moc zápasů. Dotyční by vám , však měli vysvětlit jaký by byl Jarda Jágr hráč, kdyby neodehrál tolik zápasů, co odehrál. Trenéři by vám měli být schopni argumentovat, proč stačí málo zápasů.
Rodiče - starejte se o své děti a aktivně se zapojte!
L.Bukač
