Když totalita a osobní prospěch vítězí nad svobodou
Zatím co prezident svazu JUDr. Tomáš Král pohádkově zbohatl na sportu, národní sport lední hokej pod jeho vedením výsledkově dále upadá. Český hokej dokázal fungovat za totalitního Komunistického režimu, vítězil i na počátku období po 17. listopadu. Nedokázal však porazit lidský mamon a porušování dětských lidských práv.
Kritici po mnohaletém boji se státem financovaným sportovním kolesem ČSLH - boj za lepší práva pro děti vzdávají.
Pavla Zachu chápu, na posledním setkání jsem mu smekl poklonu, že se ještě angažuje v kritice proti ČSLH. Rozhovor jsem ukončil tím, že syn mu hraje v NHL a myslím, že by měl uvažovat o životě fanouška na tribuně v USA a Kanadě, neboť v Česku nejsou občané schopni postavit se za ty, co chtějí změnu k lepšímu pro všechny.
Je to jen můj osobní názor, ale je to jen otázka času kdy Pavel nabude občaství USA, nebo Kanady.
Realita: Čím dál více dětí utíká do zahraničí a pomalu se vrací doba, kdy rodiče v různých alternativách hledají život v morálně vyspělejších státech a pokud si již někdo všiml, čím dál více Českých jmen úspešně hraje v zahraničních reprezentací.
Veškeré weby v opozici Českému hokeji již "nefungují".
https://hokej-fairplay.cz – web sice kontroverzního Miroslava Palasčáka se již několik měsíců odmlčel.
http://www.cshockey.cz – web bratrů Hesů je již také názorově neaktivní
http://www.zacha-hokej.cz – také ukončuje činnost.
Novoroční proslov Pavla Zachy, otce, který vychoval 6. hráče draftu a hráče trvale zařazeného v základní sestavě NHL.
Vážení přátelé českého sportu, zvlášť hokeje.
Jistě Vám neuniklo, že tady už docela dlouho nenacházíte to, na co jste byli po celé roky zvyklí. Víc než čtvrt roku jsem nepřidal jediný článek, jedinou úvahu. Nemá to žádný jednoznačný důvod, nestalo se nic mimořádného. Zřejmě jde o zdravý a zákonitý vývoj.
Když jsem se nedávno s jedním "podobně postiženým" přítelem bavil na téma českého hokeje, došli jsme ke shodnému závěru. Za více než desetiletí úsilí o změny, které by našemu národnímu sportu přinesly nové vize, nový směr a reálnou naději na zlepšení jeho stavu, atmosféry a celkového prostředí, musíme konstatovat, že se nám nepodařilo dosáhnout téměř ničeho podstatného.
Spatřujeme za tím celou řadu důvodů, které jistě znáte a netřeba je znovu otevírat. Je fakt, že síly vládnoucí našemu hokeji drží poměrně pevně v rukou svoje pozice, svůj vliv, a nemají zájem o výraznější změny. Proč tomu tak je, to je otázka, která by měla být pokládána jim, což se neděje.
Lidé se chtějí především bavit. Nechtějí řešit problémy, které se na povrchu otočeném směrem k veřejnosti jako vážné laikům a konzumentům sportovní zábavy nejeví. Nemají čas ani chuť řešit něco, co jim má poskytovat především vzrušení a silné pozitivní emoce, které byli zvyklí konzumovat celá desetiletí. Že k tomu už nemají důvod, to je sice občas frustruje, ale tím to také končí.
Když se vrátím zpět k sobě, věnuji se poslední dobou činnostem, které dávají větší smysl, přinášejí hmatatelné výsledky a tedy i uspokojení. Zdá se, že lední hokej už dávno není moje každodenní káva.
Je obtížné psát o něčem, co v mých očích ztratilo své kouzlo. Český hokej příliš nesleduji a tudíž mu už tolik do hloubky, jako tomu bylo dříve, ani nerozumím.
Psát o dění kolem Pavla v New Jersey také není možné. Přestože jde o nesmírně zajímavé téma, které i v tomto roce odkrylo další vrstvy poznání vrcholného světového hokeje, nelze o tom v žádném případě hlásat veřejně. To by mi syn opravdu nepoděkoval. Je jen jedna cesta - nepsat o tom vůbec.
V tomto roce jsem si uvědomil, že mohu být vcelku šťastný člověk, který si v důchodu může užívat své rodiny, rozvíjet rostoucí vnuky, pokud je příležitost. Sledovat v pohodě fungování Pavla v NHL, což je skvělé - pokud se člověk nenechá rušit ničím, co pochází z našeho prostředí.
Podobně si člověk užívá i události ze světa velkého fotbalu, které zase víří kolem Thea v Brémách. Uvědomuji si, že toto vše už nemusí trvat dlouho a jeho éra v Bundeslize může v dohledné skončit. S tím i moje možnost sledovat tento velký fotbalový svět hodně z blízka. Proto si toho chci ještě co nejvíc užít, aby pak bylo na co vzpomínat.
Také jsem oprášil nějaké své staré záliby, na které jsem skoro dvacet let neměl čas. A díky tomu už mi nezbývá skoro žádný prostor ani energie na psaní článků pro zacha-hokej. Nevím, možná přijde hned v příštím roce něco, co tento stav změní. Ale není to pravděpodobné.
Vážení, chtěl bych Vám popřát zdraví, a spolu s ním jen zasloužené sportovní úspěchy.
Proč zasloužené?
Protože by jich podle mého přesvědčení měli dosahovat především ti, kdo jim nejvíc obětují, kdo sport a jeho kouzelné fluidum bytostně milují a neváhají z toho důvodu podstupovat každodenně nepohodlí. Ti, kteří jsou svým okolím považování za blázny.
Do okamžiku, než takto "postižení" převládnou mezi našimi dětmi, sportovními rodiči, trenéry a sportovními činovníky, bude český sport plandat zhruba tam, kde ho vidíme dnes. A nezbude nám, než jásat nad dílčími úspěchy, které ale byly z větší části vysochány mimo českou kotlinu.
Šťastný rok 2020.
Pavel Zacha
